na Blog.cz

Zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená, zmatená a pro změnu??? ZMATENÁ.

A ne, neptejte se proč. Raději.

Wow, ještě nikdy jsem nebyla s napsaným článkem takhle spokojená.

Už několik dnů je venku tak nesnesitelné horko, že se nedá dělat vůbec nic... jen ležet, s větrákem vedle sebe...a čekat, až se počasí umoudří a ochladí se...tak, jak mělo třeba dneska.

Na místo toho se mi zdá, že dnešní noc byla nejhorší ze všech...vítr se nepohnul ani o milimetr, jen prostě někde znuděně postával a nejspíš se bavil pohledem na nás - lidi, co takové počasí naprosto nenávidí.

Zdá se mi, že čím víc teplota stoupá, tím více mám pocit, že se mi uškvaří mozek a pak je mé mýšlení ( které už je tak značně podprůměrné, počítám ) dosti...špatné.

Nevidím smysl v ničem. Už vůbec v ničem. Všechno spěje někam...někam do pryč. Přátelé, rodina, celý život, celý svět...a hlavně, prosím pěkně... Já.

Každý den hledám nový způsob, jak se co nejvíce zničit, a musím říct, že v takových věcech jsem dosti vynalézavá.

Tento víkend prostě nemůžu nezmínit. Chystám se na článek už pár dní, a stejně tak se snažím dokopat k tomu, abych napsala další kapitolu...nebo tedy, vlastně dvě.

Ano, vím že mi psaní nejde dokonale nikdy, ale občas jsou dny, kdy alespoň nemusím hledat správný slova a nad vším se pozastavovat.

Teď to nějak vůbec nejde, ale nerada bych na víkend od 13 -14. 8. 2011 zapoměla, tak se pokusím alespoň trochu přiblížit, co se ty dva dny stalo.

První věc, kterou pokládám za velký pokrok je ta, že jsem se neztratila, zvládla si koupit lístek a úspěšně nastoupila do vlaku, který jel opravdu směrem PRAHA - HLAVNÍ NÁDRAŽÍ a ne na stranu druhou, což se mi už párkrát stalo, ale nejde se tomu divit, při mém krapet pokulhávajícím orientačním smyslu.

Tak jsem tam tak téměř čtyři hodiny seděla, jelikož jsem neseděla v kupé, tak jsem pozorovala "kolemsedící" lidí, hledala v puse kuličku, která se mi uvolnila z piersingu a následně ji tam, naprosto hygienicky šroubovala zpět, poslouchala nějakou tu hudbu, pozorovala z okna mé drahé sestry (rozumějte ty zvířata jménem Krávy) a ani jsem se nenadála, dokonce jsem si nestihla vyluštit jedinou osmisměrku, které jsem si pro případ nudy zakoupila ( křížovky nezvládám, k té tajence se prostě nikdy nedokopu...) a byla jsem tam.

Mým účelem bylo najít správnou cestu z nástupiště a udělat to Karol co nejjednodušší, takže jsem se vydala směrem k východu, prosklené dveře, vstup do metra... a sedla jsem si na místní železnou tyčku, jelikož jsem byla ze sezení ve vlaku značně vyčerpaná, to je přece pochopitelné.

Když jsem se poté s Karol podělila o sms, kde přesně se nacházím, byla jsme dotčena, jelikož mi přišla odpověď "Bože! Prosklené dveře jsou tu všude!"

Přidala jsem tedy informaci, že sedím podél nějakého... baru? s názvem "Potrefená Husa". Přece není možné, aby mě nenašla... ;D

Našla.

Ale nenašla metro. Teda, našla, ale špatný směr. Chápete...a to tam bydlí!!!

Zdálo se, že jsem se nadýchala čerstvých Pražských plynů, jelikož mi od té doby začalo být vtipné úplně vše, od lidí cestujích v metru počínaje. Nemůžu za to, přišli mi vtipní.

No nic. Popojedem.

Když jsme kolem 12 dojely na Náměstí Republiky, zjistily jsme, že ta skupina, do které se chceme přidat, není ta, kterou hledáme, přece jenom, mohlo nám být divné, že mají cedulku s nápisem "Homo sex je hřích!!!" ( Homo sex...wtf? )

No a pak už jen...bylo jich (nás?) fakt hodně...Nikdy jsem neviděla tolik teplých lidí pohromadě a...bylo to fajn ;D

Nečekala jsem, že i v takovém počtu lidí dokážu najít známé tváře.

Zdálo se, že počasí chvíli váhalo, zda nám průvod znepříjemnit - jak by řekla Karol "Pouhým mrholením!", ale nakonec se umoudřilo. Jen duha nikde. Teda, ta pravá... duhové totiž bylo vše kolem, od vlaječek, kravat, náramků, placek, čepic až po samotné lidi.

Průvod probíhal naprosto klidně, což bylo pro mě překvapení, čekala jsem... nějaké vzrůšo, no, nic ;D.

Pár připomínek samozřejmě padlo, ale v tom davu se okamžitě ztratily.

Bylo milé vidět kolemjdoucí lidi, kteří nám mávali, usmívali se na nás a dokonce se k nám i začli přidávat.

Ok, když jsem došly ke Střeleckému ostrovu (nevím jak to skloňovat ;D), nastal menší zádrhel, neboť schody byly úzké...no a nás, nás bylo hodně. Takže jsme se tam asi půlhodiny mačkaly, než jsme mohly sejít schody i my dvě a najít si místo u Vltavy.

Tak...co teď? Opravdu nevím, proč jsem dostala chuť na pivo, když vím, že kromě Lemondu mi téměř žádné pivo nechutná a odvážně jsem šla vyčkávat do řady. Dvě piva a 45 minut v háji... a musím podotknout, že pěkně hnusné piva. ;D A nevyšel ani pokus, zlepšit si jeho chuť levným energy drinkem...takže téměř polovinu jsem stejně vylila. No nic.

Raději jsme se vydaly do MCDonaldu, kde mi vyprodaly všechny ŠMOULINKY!!! a poté do Tesca, jelikož stát frontu na to odporné pivo už se nám jednoduše nechtělo.

Ok, proč ne, vodka s džusem se jevila jako dobrý nápad...až na to, že ze zlevněného džusu se vyklubal pouhý nektar. ;D

Když jsme dorazily zpět, už nic nebránilo k tomu, aby jsme se prostě jednoduše opily.

Jen při přelévání bílé a poté oranžové tekutiny do PET láhve jsem si připadala značně divně, jelikož jsem si stihla polít téměř vše, no, ale pořád toho zbylo dost.

Tak jsme si dávaly 5 loků té hnusné brečky, a do toho se mě Karol snažila přesvědčit o tom, že umí házet žabky. NEUMÍ. I když se to snažila svést na málo ploché kameny, a neklidnou vodu a já nevím co...ne, prostě to neumí. Ale neříkejte jí to, urazila by se. ;D

Ráda bych teď dála sepsala vše, co se odehrálo, nicméně...troufám si říct, že si toho moc nepamatuji. ;D Krom lovení fotky ve Vltavě a téměř následného spadnutí do ní, a krom hraní s Kájiným copkem...mám prázdno v hlavě. ;D Jen vím, že to bylo děsně fajn. To přece stačí, ne?

Vystřízlivět jsem stihla za dobu, kdy jsme se snažily rozložit gauč. Cca půl hodiny. Ale nakonec se mi to přece jenom povedlo ;D a my na něj mohly se smíchem ulehnout. Další půl hodinu jsme si jedna přes druhou stěžovaly, že je nám špatně a že se vzájemně pozvracíme. ;D

Asi po čtyřech hodinách vydatného spánku jsme se vydaly cestou k Zoo, kde jsem měla opět největší zážitek s lachtanů, z jejich klouzání po klouzačce, škrábáním se ploutvemi na zadku a prostě...oni jsou tak Cute!!!

, nicméně o dost hoří zážitek, byl z párku v rohlíku s kečupem. BYL OTRÁVENÝ!!! Přísahám, že takové svinstvo už nikdy nevezmu do úst! ;D

Když jsme poté v metru zjistily, že mi za minutu odjíždí vlak, nedivila jsem se už ničemu a připlati si pár stovek za aerodynamický vlak zvaný Pendolino, se kterým jsem se dostala kolem 23 hodinu domů... a celou cestu jsem prostě prospala, takže ty osmisměrky mi zase byly na hovno.

No nic.

Dá se zvyknout na bolest? Na všechny ty pocity, které při tomhle vždycky zažíváte?

Vždy jsem si myslela, že ano...Ale bohužel.

Tak strašně bych to něčím chtěla přemoct...ale to bych se musela rozřezat úplně celá, aby to bolelo více než tohle.

Přála bych si, abych už v životě nemusela nic cítit. Chci být někdo, kdo jen přežívá a každý den mu přijde úplně stejný.

Protože za tohle přece chvíle štěstí nestojí...mně už alespoň ne.

Nechci se cítit pár dní štastná proto, abych se většinu dalších dnů cítila tak strašně...mizerně.

Nevím co dělat, aby to přestalo bolet, alespoň na chvíli.

Já vím...jsem už přece velká, ale... :'(

Věřit někomu? Proč bych měla? Proč, když Vás někdo přesvědčuje o tom, že pro něho něco znamenáte...když mu dáte ze sebe úplně všechno...naprosto se mu otevřete... a za pár dní?

Žádná lítost, žádné city... prostě jen tak...

Já...myslela jsem, že ty dvě noci...něco změní.

A opět se potvrdilo pravidlo, že když jsi štastný, máš kolem sebe přátelé...ale když už v ničem nevidíš smysl...najít si nějaký nový musíš vždycky sám.

Třeba ho najdu...mám pocit, že se tady udusím, z těch všech lží, z toho smutku, z těch slz...od problémů se neutíká...ale já, jako ten největší srab...

Fakt se těším.

No, ok, pokus o rým nejspíš nevyšel, v podstatě je to ale pravda.

Vracím se o 3 roky zpět a začínám žít světem Emily a Amandy. Miluju ty postavy, vždycky je milovat budu a byla bych se za ně schopna i bít. ( Což normálně nedělám. )

Už pár dnů mám v hlavě jen ty dvě, každou volnou chvíli přemýšlím, co asi dělají a co budou dělat dále v "knižní podobě", kterou jsme se s Karol rozhodly sepsat.

V dětství jsem měla imaginárních přátel dost, nebylo těžké vrátit se v čase...A ano, možná je to trochu bláznivé, ale...jak by rekla Emily, "Co je mi potom!".

"Normální" svět stojí totiž poslední dobou opět za hovno.

Kdyby měl někdo zájem, tak http://www.piste-povidky.cz/profil/BaRu.

(Až s postavami začnu i nahlas mluvit, dám vědět ;D )

Ano, omlouvám se, opravdu už dlouho tady nic nepřibylo. A je fajn, že se vůbec nemusím ospravedlňovat, nebo tak...ale stejně. Dlouhou dobu se nic nedělo...ne nic, o čem bych měla psát...a pak se toho zase dělo tolik a vůbec nebyl čas...takže tak, no.

Ale...některé důležité věci a okamžiky, které se staly si musím připomenout, protože jednoduše za to připomenutí stojí.

Takže...za prvé, byla jsem na piercingu. Jazyka, abych to upřesnila. Chtěla už jsem ho asi od čtrnácti a den, kdy naši odjeli na týden pryč se naskytl jako velmi vhodná příležitost.

Co bych tak k tomu řekla...no, zejména nevěřte lidem, kteří se vás snaží uklidnit tím, že vpich vůbec nebolí. :D

Ale...oproti tomu, co se dělo pak, byl vpich opravdu vlastně ještě příjemná věc. Nejenže jsem nemohla mluvit, protože jazyk napuchl do obřích rozměrů, a jíst, s čímž jsem samozřejmě počítala, ale ani pít, a prostě...dělat všechny příjemné věci. :D

Trvalo to asi tři dny, které jsem proklínala jak sebe, protože jsem si takovou blbost vůbec vymyslela, tak toho opravdu nepříjemného...( teď nevím, jak ho nazvat...píchač by zněl asi divně, no :D ) tak tedy týpka...tak všechny kolem, včetně samotného jazyka.

I když musím uznat, starala jsem se o něho opravdu vzorně. Možná proto nenastaly žádné komplikace, záněty...a ani ne po třech týdnech už jsem zvládla vyměnit tyčinku za kratší, a nemám s ním jediný problém. Občas se ještě ozve, když špatně kousnu, nebo udělám moc prudký pohyb :D, nebo při výměně kuličky ( které se asi stávají mou novou závislostí...), ale jinak už je vše v nejlepším pořádku.

A jak bych to shrnula? No...asi bych si to hodně rozmýšlela, jestli to znovu píchnout, ale...teď jsem ráda, že to mám, porušila jsem přísahu, že si s tím nebudu hrát ( to prostě nejde! :D ) a když se mi jednou uvolnila kulička, a asi 5 minut jsem byla nucena být bez piersingu, byl to strašný nezvyk a už mi to v té puse prostě chybí.

Dále... zažila jsem tři nejkrásnější dny a dvě nejkrásnější noci za...no, nevím za jak dlouhé období, možná ty nejkrásnější vůbec...No, jo. Prostě nejkrásnější.

Detaily vypisovat nemusím... nicméně... není nic hezčího, než usínat nad ránem s někým, koho milujete... a není nic horšího, než si na to i za ty dva dny zvyknout a pak se každou noc cítit tak strašně...prázdně.

V maličkostech je krása... a stát v jednu ránu na balkoně, pozorovat déšt za světel pouličních lamp, sledovat blesky a tulit se k ní...Chmmm...nezapomenu na tu noc. Nikdy.

Tábor. 10 dní, ze kterých minimálně polovina propršela...a zabavit 26 akčních dětí v uzavřené budově je někdy dost složité. No...7 dní by stačilo, ale...bylo to fajn :) Někdy nestačím zírat, co z těch malých trpaslíku dokáže vypadnout :D

A ta komedie, když měli stezku odvahy a natáčeli se ty jejich vyděšené tvářičky :D

Někteří byli fakt rozkošní...a někteří už méně. A některé bych si i vzala domů...ovšem, ne napořád, to je jasný. :D

Dokonce jsme měli i návštěvu z televize a pana Starostu...http://www.tvova.cz/vsechny-vi​dea/play-11_31_M-s1.html 2:48, kdyby chtěl někdo vidět, jak si jde splést fotbal s hokejem... :D

A pak...absolutně vyjeveně jsem se dívala na stránky Ostravské univerzity, když jsem měla u svého jména a oboru Vychovatelství napsáno..." Přijata po odvolání ".

Takže...milí zlatí, já jsem asi znovu student...:)

Jako...třeba tenhle. A jako třeba ten včerejší. A jako třeba spousta dalších dnů.

Nechápu, kde se ve mě ten strašný zmatek... ty všechny myšlenky...a pocity.

Vím, že je to můj problém. Vím, že by to tak nemělo být.

A taky vím...že se vážně nesnáším. Nesnáším se proto, jaká jsem.

Zvorala jsem, co jsem jen mohla. Nechtěla jsem. Ale...

Asi prostě...musím ve všem hledat něco víc. Asi jsem prostě...tak strašně...nepoučitelná.

Dělám si to všechno sama. Nemám problémy...to Já jsem ten problém.

Nenávidím ten pocit, když se cítím...tak strašně sama...a vím že se to nezlepší. Nenávidím ten pocit, když odešlu několik sms různým lidem proto, abych sama nebyla, a z těch mnoha lidí momentálně není nikdo, kdo by tady pro mě jednoduše byl.

( Ne...ani zdaleka tohle nikomu nevyčítám. Vím, že to není schválně. Jen...je to schoda náhod...asi. Nebo prostě něco. To je fuk.)

Miluju to místo. Miluju ty zatracené koleje i cestu k nim. A je mi úplně jedno, že o nich pořád básním, a už to asi nikoho vůbec, ale vůbec nezajímá. Je mi to jedno, ok?

Koupím si stan... rozložím si ho tam...a budu tam bydlet...a pozorovat vlaky...a přemýšlet...a třeba mi bude i fajn.

Už je to asi 3 den, kdy si připadám jak vodník. Kdykoliv vyjdu ven, začne pršet, ačkoli do té doby svítilo slunce a na obloze nebyl ani jeden mráček. Ano...jednou si ten obrovský duhový deštník opravdu koupím, ale...do té doby budu klidně moknout.

A je mi jedno, že jsem si mohla kroutit vlasy už po deseti minutách, co jsem vyšla.

Je mi úplně jedno, že když jsem tam konečně došla, byla mi neskutečná zima a nebylo na mě suchého vůbec nic.

Bylo mi jedno, že tam nejsem sama, že tam postává nějaký "Emo" kluk a "Emo" holka, bylo mi jedno, že se na mě dívají, že mě sledují, že se o mě nejspíš i baví, jen jsem se k nim prostě otočila zády. ( Co bylo zajímavé, že dokud pršelo, stáli tam, a jakmile déšť zeslábl, odešli...)

Bylo mi jedno, že se do deště mísí mé slzy, a že malovat si černé linky, černé stíny a černou řasenku má i své nevýhody.

A tak jsem tam tak seděla a byla mi neskutečná zima, ale...ano, překvapivě, bylo mi to jedno.

Troubily na mě vlaky....bylo mi to jedno.

Snažila jsem se přemýšlet...přijít na to, co je vlastně správné... jenže... já nevím. Nevím co je správné. Jestli mlčet, nebo mluvit... Nebo, jinak. Vím co je lepší. Vím co je lepší pro okolí. Pro Ty, které se to týká...lepší mlčet. Mlčet, a nic neříkat, a nechat všechno tak, jak je, a hlavně nic nepokazit.

A...vždycky mi záleželo na tom, co je lepší pro druhé. A ne... opravdu to neříkám proto, že bych ze sebe snad chtěla dělat nějakou chudinku... nebo...já nevím...

Ti co mě znají...ví že to tak mám. A taky ví, že to nedokážu změnit, i když bych občas chtěla.

Jenže...já bych chtěla mluvit. Ale nemůžu. Všechno tím zkazím. Všechno, na čem mi záleží. A to já nechci...

A tak...budu dál mlčet... a dál chodit ke kolejím...a dál mit takové myšlenky.

A klidně v dešti. A klidně budu mít zápal plic. A víte co?